Most ke hvězdám

22. února 2016 v 14:36 | Vénie |  Povídky
Začínám být jako člověk navštěvující knihovnu. Taky se sem vracím jen jednou za měsíc

Moc se omlouvám za svou neaktivitu (všimli jste si, že takhle uvádím pomalu každý svůj článek?) Jen si teď procházím složitějším obdobím (zase). Hlubší deprese, neschopnost cokoli napsat, či nakreslit, známky, které se teď rapidně zhoršily a počet přátel, o kterém začínám pochybovat. Napsala jsem tenhle článek, ale po dvou dnech jsem shledala, že je naprosto zbytečný, a já nechci svůj blog zaplňovat podobnými nesmysly. Proto jsem se jej rozhodla smazat a místo toho konečně zprovoznit rubriku Z mého šuplíku tím, že do ní něco přidám. To něco bude povídka, kterou jsem napsala v Tvůrčím psaní (už hodně dlouho čekám, kdy tam napíšu něco tak dobrého, že bude stát za to, dát to na blog).
Nedávno jsem dočetla knihu Most do země Therabithia, a je to poznat, jelikož povídka se nese v podobném duchu a taky její konec nepatří zrovna k nejveselejším. Vyplácala jsem na ni spoustu depresivních emocí.

Jinak se chci omluvit všem, co čekají na zentangle obrázky. Vážně se snažím, ale nejde to, takže prosím, mějte se mnou tu trpělivost a ještě chvilku to snášejte. Děkuji
PS: povídka měla být původně k obrázku těhle soviček, ale já jsem z daného tématu trošku odbočila Usmívající se


"Sova?" zeptala se překvapeně Erin, když jí spolužačce nakoukla přes rameno. "Ty bys chtěla bejt sova?"
"A co je na tom?" odpověděla nejistě Rebeca. "Měli jsme napsat, kterým zvířetem bychom chtěli být, tak jsem napsala, že sovou."
Erin, její spolužačka, se kterou musela sdílet společnou lavici, byla hloupá. Tedy alespoň pro ni. Jistě, že by chtěla být sovou. Magické zvíře z knih, symbol moudrosti a učenosti. Když by byla sova. Tak by si mohla létat vzduchem a až do úsvitu kličkovat mezi stromy. Vlastně se už teď ve své životě sově podobala. Taky byla nejraději na větvích vysokých stromů, nebo na střeše jejich domu a pozorovala hvězdy s velkým zářícím měsícem.
"Sovy jsou divný," prohlásila Erin a zatvářila se povýšeně. Rebeca jen pokrčila obočí a odsunula se až na kraj lavice. "Proč musí být všichni okolo mě tak hloupí," pomyslela si nešťastně. Už se nemohla dočkat, až škola skončí. Přijde domů, a bude předstírat spokojený úsměv. Pak vyběhne nahoru, do svého pokojíčku v podkroví, zamkne se, a vyleze oknem na střechu. Poté přeskočí na vzrostlý ořešák, sleze dolů a vyběhne do lesa, kde měla tolik svobody, tolik volnosti. Zase poběží až k Stříbrnému potůčku (jak si soukromě pojmenovala pramének vody, vyvěrající v hlubině lesa)A pak vyleze na Dub, který má větve až do nebe, vyleze až nahoru. Schválně, za jak rychle to dokáže. A bude pozorovat okolí, jež bude pozvolna přikrývat tma. A taky sovy, které budou kroužit okolo a houkat…

Zase se nechala unést představami. Musí vydržet ještě jednu hodinu. Jen čtyřicet pět minut. A pak bude volná. Tedy, do doby, než zase zítra začne škola. Bude muset pospíchat, aby si zase na ni někde nepočíhali ti páťáci. Ale ne, tentokrát se od nich zbít nenechá! Bude se prát!


Ručičky hodin, jako by se pohybovaly zpomaleně. "Není to fér, že se čas ve škole vleče, ale v lese zase utíká," pomyslela si hořce. Konečně! Zvonek! Ach, jaká to rajská hudba. Vyběhla z učebny, společně se zbytkem třídy a pádila ke skříňkám. Honem! Musí si pospíšit, nebo ji ta masa lidí deroucí se ke skříňkám rozmačká. A ona si nemůže dovolit počkat. Mikina. Jedna bota. Druhá bota. Zamknout. A rychle odtud!

Venku byl těžký vzduch a po obloze se honila těžká šedá mračna. "Bude bouřka," usmála se. Milovala déšť. A už za chvíli se bude dotýkat hvězd, jen doběhnou, ke své milované věži do nebes.
Stačí jen seběhnout z kopce, co je hned za školou. Stačí jen…
"A helemese, kdopak se uráčil přijít."
Moc pomalá. Byla dnes moc pomalá. Zatnula ruce v pěst a zhluboka se nadechla. Chvíli jen nerozhodně stála a pak sepokusila se prosmýknout mezerou, která se mezi páťáky utvořila. Ale nestihla to. Jeden, byl to dlouhán s křivým nosem, jí chytil za límec mikiny. Normálně by se vysvlékla z rukávů a nechala jim odrbaný kus šatstva jako válečnou kořist, ale bránila jí v tom školní taška. Nechala se tedy stáhnout zpátky. Vyjekla, když jí uhodil. Bylo s podivem, že si na to ještě nezvykla. Ale nemohla si pomoci. Druhá rána šla do břicha. Celá se schoulila a zjistila, že jí po tvářích začínají téct slzy. Zavřela oči, a zkoušela si představit údolí, zalité jasným sluncem. Nebo moře, omílající bílé břehy. Zelené pláně husté hebké trávy, ve které tak ráda lehávala. Bylo to k ničemu. Z každou další ranou se obraz vysněného světa rozplynul. Uniknout bolesti nešlo.

Pustil jí. Konečně jí pustil. Konec mučení. Nechali ji tam ležet, v prachu a špíně, v slzách a vlastní krvi, která jí stékala z rozbitého rtu. Věděla, že jí nikdo nepřijde na pomoc. Nikdo tudy nechodil. A i kdyby, nikdo by za ni nebojoval. Sebrala se ze země, pak se přisunula ke zdi a opřela si bradu o kolena. Nechala slzy stékat po umouněných tvářích. A pak začala potichu, spíš jen tak pro sebe zpívat:

Hluboké lesy za noci pod hvězdami,
Stromy mosty staví mezi námi,
Bělostné břehy, za noci pod měsícem,
Jak sfouknout plamen rozžaté svíce,
Sněhové vrcholky za svítání,
Duše má skrývá jen jedno přání,
A soumrak ho tiše skryje
Tiše nám šeptá hlas,
Co vábí nás,
do kraje fantazie.

Měsíc byl veliký a zářil víc než jindy. Částečně ho však zakrývaly mraky. Přes den se šedavá oblačná clona roztrhala a z mraků zbyly jen tenké proužky, které se honily po obloze. Rebeca seděla na nejvyšší větvi Dubu a pozorovala svět z výšky. Větev nebyla moc dlouhá, ale byla pevná, a tak se dívenka opírala o kmen stromu a hleděla do dálek, jež se utápěly v nočním šeru. Stočila svůj pohled na vyzáblé ruce, jež se v měsíčním svitu zdály až nepřirozeně bledé. Byly na nich modřiny a pár krvavých šrámů. "Pro to musí pořád tak bolet? Bolet zevnitř," povzdychla si ztrápeně. Její trápení jako by ji trhalo na kusy. Ale ne, teď nebude plakat. Nebude kazit tuhle krásnou chvíli slzami svého smutku. Zvedla oči k Měsíci. Zavřela oči a po chvilce je zase otevřela. Zdálo se jí to, nebo se stromy svými vrcholky opravdu natahovaly k nebi? Bylo to opravdu větrem? A nebo se opravdu dělo, to co si myslela, že se děje?. Vždycky si představovala, že jednoho dne se stromy spojí s nebem a vytvoří tak most ke hvězdám, po kterém by mohla odejít pryč. Srdce jí zaplavila naděje. Větve stromů se pomalu proměňovaly v klenuté zábradlí. Rebeca se na větvi opatrně postavila. Vítr jí čechral vlasy. První schod byl tak blízko. Stačilo dělat jeden krok… Po nebi přelétlo světlo. Toulavá kometa. "Smím mít přání?" zašeptala nejistě. Zavřela oči. "Přeji si být sovou, abych mohla být svobodná a navždy létat pod hvězdami. Abych strážila moudrost a tajemství mostu ke hvězdám." Otevřela oči, rozpřáhla náruč a pak s úsměvem na rtech vykročila vpřed

"Jak dlouho už tu asi leží?"
"Nevím, řekl bych, že asi tak od včerejška. Je celá ztuhlá," díval se lesník na drobné dětské tělíčko.
"Nemyslíš, že bych… že bychom ji měli odnést? Však víš, dolů do vesnice."
"Asi ano," pokýval lesník smutně hlavou.

Tak se stalo, že si ani jeden z nich nevšiml sovy, jež seděla v dutině Dubu a dívala se na ně docela lidskýma očima
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 25. února 2016 v 19:44 | Reagovat

Viděla jsi film? Když jsem byl malý, popravdě jsem ho příliš neocenil, ale asi před půl rokem jsem se podíval znovu a byl jsem nadšený.

Jinak depresivní povídka skutečně trochu je, ale není v tom její jádro, tak jako koneckonců nevede k beznaději ani Most. Jinak se složitějším obdobím soucítím, prošel jsem mnoha takovými. Vlastně jsem se definitivně sebral až během uplynulého roku...

2 Andoriana Andoriana | E-mail | Web | 3. března 2016 v 17:13 | Reagovat

Jo, Most do země Terabithia jsem viděla jako film, způsobila mi to docela slušnou depku po zbytek týdne. Nicméně je to krásný příběh, někdy si tu knihu musím přečíst.

A k povídce...
Ani nevíš, jak dobře vím, o čem mluvíš. Už asi tři měsíce mi školní docházku spolužáci řádně zpříjemňují. Je to nádherné, úžasně jsi vystihla to tiché přání se prostě rozplynou, utéct z reality do snu. Poslední dobou do světa snů utíkám čím dál častěji...

3 Polly Polly | Web | 3. března 2016 v 18:53 | Reagovat

Ano, je to trochu depresivní, ten začátek. Ale konec je moc pěkný a dodává naději. Moc se mi ta povídka líbí.

4 Aredhel Aredhel | Web | 12. března 2016 v 23:46 | Reagovat

Ta myšlenka stromů jako mostu ke hvězdám je strašně krásná, úplně to ve mně rezonuje. Asi proto, že mám ráda hvězdy i lezení po stromech. :-) A ta báseň v povídce se velmi povedla, z tvé básnické tvorby jsem zatím viděla jen dost málo a tak jsem příjemně překvapená.
Tahle povídka vážně stojí za to. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama