Pán oblohy (povídka ke kartě Rytíř mečů)

26. února 2015 v 19:41 | Vénie |  Příběhy z tarotových karet

Černá mračna se honila po obloze. Oblaka měla ocelový nádech a jemná mlha se líně válela v údolí. Zvláštní atmosféře také přispívaly stříbřité hvězdy, jež se vysoko nad krajinou proplétaly a tvořily tak dokonalý obraz světelných luceren. V dálce znělo houkání sovy.


Ale Král Ptáků se ani nepohnul. Seděl ve svém hnízdě, tak tichý a majestátní, inkoustově černé peří postříbřené svitem nebeských luceren a měsícem v úplňku. Oči měl nyní zavřené, avšak za dne byly ohnivě zlaté a spalující. Hlavu, jenž podpíral dlouhý ladný krk, měl schovanou pod jedním ze svých mohutných černých křídel s dlouhými perutěmi.
Vypadal klidně.
Ale najednou majestátní ticho přerušil zvuk. Padající kamínky. Někdo šplhal po strmé skále nahoru. Černý pták otevřel oči a vyndal hlavu z pod křídla. Kdo se jej opováží rušit v době spánku?
A pak jej spatřil.
Postava se vynořila na okraji skály. I když byla mohutná, nepostrádala jistou ladnost a krásu. A měla křídla. Podobná těm jeho ale přesto jiná. Křídla nezvaného byla totiž bílá a ještě delší. Návštěvníkovi nebylo vidět do tváře, jelikož v té chvíli měsíc překryly mraky, avšak bylo jasné, že stín patří muži. Ještě než se Král ptáků stihl vzpamatovat, vytasil neznámý dlouhou zakřivenou šavli.
Pták roztáhl křídla a chystal se uletět pryč. Byl vyděšený. Z muže vyzařovala chladná odměřenost a nebezpečí. Ano nebezpečí, to bylo to pravé slovo.
Ale najednou neznámý promluvil.
"Neboj se mne, Pane nebes. Jsem přítel. Mé jméno je Rytíř mečů. Přišel jsem za tebou, abych ti vzdal hold ale také abych ti předložil nabídku." Na chvíli se odmlčel.
Ptákovi jeho hlas přišel sametový a podmanivý. Jako by jej svázaly neviditelné okovy. Chtěl uletět a přece nemohl. Najednou ani nechtěl.
Rytíř se usmál a pokračoval: " Staň se mým přítelem, Pane nebes. Z tvého hřbetu bychom mohli vládnout obloze. Ty a já" a nechal konec věty rozplynout v nočním míru.
Pták byl chvíli klidný. Pak se však probral z okouzlení. Zděsil se a začal tlouci mohutnými křídly do vzduchu. Zpřetrhal tak neviditelná pouta.
"Mě nemůže nikdo osedlat. Jsem svobodný a svobodný také zůstanu" odpověděl mu a vzletěl. Brzy se i jeho stín ztratil v houstnoucí černočerné tmě.

Rytíř ještě dlouho stál ne úpatí skály. Nedovedl si připustit možnost neúspěchu. Nikdy. Nikdy se nevzdával, bojoval do vyčerpání sil a našel si cestu skrze vše, co mu bránilo ve vysněném cíli. Ale ještě nikdy se mu nestalo, aby nedostal, co chtěl. Až dnes. Dnes selhal. Zaťal ruce v pěst, až mu zbělely klouby. On to tak nenechá. On ne. Bude hledat Pána oblohy až do skonání světa.

Král Nebes letěl jako šíp. Bylo mu jedno kam, chtěl letět kamkoli, hlavně aby byl co nejdál od přízračného Rytíře s křídly. Byl zděšen a zmaten. Proč si jej chtěl sedlat? Má přeci vlastní křídla. Proč se jej opovážil urážet svými slovy o přátelství? Proč, proč, proč? Měl mnoho otázek a na žádnou neznal odpověď. Ale přes to letěl dál. A ticho noci rozetnul zběsilý tlukot jeho křídel. A k jeho úděsu i tlukot vlastního srdce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Persea Persea | 26. února 2015 v 20:14 | Reagovat

Moc krásné, až mě z toho zamrazilo. Už se těším na pokračování

2 Aredhel Aredhel | Web | 2. března 2015 v 22:16 | Reagovat

Ačkoliv vůbec netuším, čím je to inspirované, musím říct, že to má opravdu skvělou atmosféru... :-)

3 Andoriana Andoriana | E-mail | Web | 10. prosince 2015 v 18:52 | Reagovat

Jde z toho mráz po zádech. Nebyla by k přiložení karta, podle které je to napsané?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama