Září 2014

Zem za mořem

16. září 2014 v 13:00 | Vénie |  Básně
Za dalekými horami, leží země vzdálená,
krásná až srdce poskočí.
Je svítivá a nádherná,
plná, hor, cest i úbočí.

Líbezná a svobodná,
se svými loukami a lesy.
Taková je jenom jediná,
a leží tam daleko kdesi.

Křik racků od pobřeží slyšet je,
a vlny se tříští o skály.
V řekách zas divoké peřeje,
zádumčivě šumí do dáli.

Mezi kopci leží zelená údolí,
vrcholky hor v mlze se ztrácí.
Ale kde je ta země? To nikdo nepoví,
ani mořští ptáci.

Na horských úbočích jsou hvozdy modravé
mlžný opar nad nimi,
a bouřlivé vody tmavé
hrají si na hladině se stíny.

Za obzorem skrývá se
nedotknutá a krásná.
Mě o ní občas zdá se

svítí jak hvězda jasná.

Za hranicí reality

15. září 2014 v 14:37 | Vénie |  Články k tématům týdne
Realita. Slovník ji definuje jako objektivně existující jev. Ale má realita opravdu takovou váhu, jaká se jí v dnešní době přikládá? Na tuto otázku se chci zaměřit v následujícím článku.
Dle mého názoru, je realita pouze pojem kterým lidé v dnešní době označují věc fyzicky možnou. Pojem "reálné" je pro mě jen prázdným zvukem, jelikož mnoho věcí, dříve nereálných, se staly skutečností. Když by někdo před dvě stě lety řekl, že jednou budou lidé létat i na měsíc, vysmáli by se mu. Ale dnes to možné je. Z toho důvodu si myslím, že realita je pomíjivá, a nerada tento pojem užívám, protože sama žiji alespoň svým duchem ve světě smyšlenek, ztřeštěných nápadů a nekonečných možností. Takové místo by se dalo označit za místo, které se nachází za hranicí reality, protože je neskutečné a nachází se pouze v lidských myšlenkách. Ale kdysi se v lidských myšlenkách taky zračily telefony, letadla nebo stroje na zmrzlinu. Jenže lidé, kteří je měli ve svých představách, nechtěli jen nečinně sedět. Chtěli objevovat nové věci, a proto dnes máme ledničky, televize, auta, počítače, kávovary a spoustu dalších užitečných věcí. Protože lidé, kteří je vymysleli, posunuli hranici vždy o kousek dál, a proto je dnes na pomezí skutečnosti, cestování časem a ne ježdění autem, jak tomu bylo v dřívějších dobách.
A teď zase trochu vybočím. Zamyslete se na chvíli. Které věci se vždy posouvají za hranici a vytváří neuvěřitelné, světy, místa, postavy i zvířata? No přece staré známé knihy, komiksy a filmy. Ty nás vždy dokáží přenést někam jinam-za tu pomyslnou čáru skutečnosti a dovolují nám na chvíli utéct od kruté a mrazivé reality všedního dne. Proto tak ráda čtu, protože knihy mě na chvíli dokáží odnést pryč, daleko od míst, která znám a před očima my promítnou nová, neznámá místa, krajiny a města. Setkávám se tam s neuvěřitelnou fantazií a genialitou autora (pokud si ovšem dal tu práci, a děj knihy stojí za to). I filmy, se snaží vytvořit světy, ke kterým bychom se rádi vraceli, a dojímají nás překrásnými příběhy. Myslím si proto, že i filmy, knihy a komiksy by měli být zařazeni za hranice reality.

Tímto uzavírám svůj článek o pojednání definice slova Realita a doufám, že vás alespoň trochu zaujmul. Děkuji, že jste byli tak hodní a přečetli si článek až do konce.

Nesuď!

8. září 2014 v 13:00 | Vénie |  Básně
Nesuď knihu podle obalu
Ani čas za to, jak jde pomalu
Nesuď mraky podle tvaru
A oslavy podle darů
Nesuď obraz podle rámu
Nesuď jenom jednu stranu
Nesuď hvězdy podle záře
a hlavně nesuď lidi podle tváře.

Strasti lásky

7. září 2014 v 13:00 | Vénie |  Básně
Pořád nemůžu dostat z hlavy
ty tvoje zelený oči,
který si v mé mysli staví
zámek lásky.
Na ty vlasy který máš vlhký od deště,
a na ten tvůj laskavý úsměv,
nevím co ti říci ještě,
snad jen to že v srdci nosívám tě.
Prosím vyslyš lásku moji,
abych ti pak mohla říct,
až se naše duše spojí,
budeme jeden člověk.
V srdci jen za svého zvu tě,
avšak nahlas říkám jen to svý "Miluju tě"

Plamen lásky

6. září 2014 v 13:00 | Vénie |  Básně
Plamen lásky hoří nejjasněji,
plamen lásky nepálí.
Plamen lásky hoří nejkrásněji,
plamen lásky není nestálý.
Sváže tě slibem nejvyšším,
sváže tě poutem k druhému,
A když jeho prosbu vyslyším,
neobrátím se již k jinému.
Láska je jak plamen,
krásná, ale žhavá,
zvládne prorazit i kámen,
bere, i dává.

Haiku

5. září 2014 v 13:00 | Vénie |  Básně
Haiku je typ japonských krátkých básní s přírodní tématikou. Správně má mít tři verše a každý řádek má určitý počet slabik (5-7-5). Zde jsou moje amatérské pokusy o takovýto typ básní. Snad se budou líbit. Chci předem upozornit, že jednotlivých osm básní na sebe nenavazuje.

Mlhavý opar,

Vznáší se nad jezerem.
Žáby kuňkají.

Vychází slunce,
les tajemně šumí
ptáci zpívají.

Křičím o pomoc.
Nikdo mě neuslyší.
Jsem zde samotná.

Lehounké kroky
Znějí uprostřed lesa
Elfové tančí.

Hlasy v lese
Elfi tančí ve stínech.
Jsou tak líbezní.

Koně řehtají
Jejich kopyta duní.
Tak zní svoboda.

Neztrať naději,
Ta umírá poslední.
Udrž ji v srdci.

Láska je pouto,
Které dokáže přestát
Každý věk světa.

Silmarillion

4. září 2014 v 13:00 | Vénie |  Básně
Telperion a Laurelin,
zářně nocí planuly,
Yavanna jim zpívala
a všichni nad ní žasnuli.

Jeden z nich stříbrem posetý,
druhý jak zlato třpytící se,
jeden z nich světlo slunce jest
a druký má stříbro od měsíce.

pak Melkor zlobou naplněn,
seskupil své armády,
chorál elfů nocí zněl,
a temné noci zavládly.

Silmarilů chopil se
a korunuz nich zhotovil.
pak do hor opět ukryl se
aby svou tužbu naplnil.

Stromy byly zničeny
a už nikdy nevrátí se,
světlo jejich zmizelo
a všichni valar mu pomstí se.
Několik věků plynul čas
a Melkor tajně kul své plány,
rok za rokem ubíhal
a zasazoval nové rány.

Vzduch kouřem čpěl,
slunce zakryl mrak,
černá křídla proti nebi,
přilétá Melkorův drak.

Vychrlil oheň, lesy vzplály
zničeno bylo okolí,
město bylo vyzraazeno,
svrženo bylo údolí.

tu však přišel valar čas,
kdy pomohli Melkora zastavit,
do temnoty ho uvrhli
a pomohli vše napravit.

V té době vyplul Eärendil,
aby spatřil svět západní,
Elving s sebou na loď vzal
a lásku stále choval k ní.

hvězdou živoucí se stal,
svítí na cestu poutníkům,
věčně pluje po obloze,
pomáhá námořníkům.

První silmaril na nebi skví se,
druhý zmizel do středu země,
třetí je skryt uprostřed moře
a Melkor skučí v prázdnotě temné.



Přítel

3. září 2014 v 13:00 | Vénie |  Básně
Přítel ruku v nouzi ti podá,
Přítel pomůže uklidnit svár,
I když život občas bodá
Pomůže ti jíti dál.

Přítel na nohy tě vždy postaví,
I když už nedovedeš vstát.
Když chyboval, vždy to napraví
Když ty ho za to máš rád.

Přítel překonat ztrátu pomůže,
Umí srdce rozehřát.
A i když sám už nemůže,
Pomůže tobě se smát.

A když o přítele přijdeš,
Do smrti vyčítáš si to.
Protože jiného nenajdeš
A je ti po něm smutno.

Srdce máš v ledovém sevření,
Jako by bodla dýka.
Nic se však na to nezmění.
Už se tě to netýká.

Sbohem můj příteli,
V srdci tě budu chovat,
Buď se svými přáteli
Třeba to zkusíme znova…



Útes

2. září 2014 v 13:00 | Vénie |  Básně
Zelené šaty zavlály
a vlny by si s ní pohrály
a jak ona toužila po moři,
po němž srdce zahoří.

Stoupla si blíže ke kraji
a její oči pátrají,
po zpěněných hlubinách,
po dalekých končinách.

Po lesech tmavých dalekých
a po březích temné řeky.
Tam kde ona toužila být,
tam kde jest krásný Luny svit.

Pak udělala další krok
a uslyšela hukot stok.
Pak propadla se do hlubin
tam kde vládne řeky stín.

Zelené šaty zavlály
a vlny si s ní pohrály.
Jak ona toužila po moři
a teď ho má.



Stránky života

1. září 2014 v 13:00 | Vénie |  Básně
Listuji knihou a stránky šustí,
Hrají mi melodii svou.
A když se smrtelník do čtení pustí,
už nikdy knihu neopustí,
ani když roky kolem jdou.
Zůstane tam, u knihy života,
Zůstane tam zamyšlen.
Tak ho ta kniha poutá,
Tak velká je její hodnota.
Jelikož příběh v ní není smyšlen.
Je to kniha o životě,
A má na tisíce stran.
Je to kniha o temnotě
A o bolesti trpkých ran.
Člověk zchřadne, duše zmírá,
Rád by přestal knihu číst,
Jeho tělo však umírá,
nedojde už klidu víc.
Slyším šelest stránek.

Kniha mě k sobě volá…